Usmívej se!

9. října 2018 v 23:16 |  Příběhy z tramvaje
Jedna z vět, kterou určitě slyšel každý a která určitě leze všem na nervy, zní: "Když je ti smutno, usmívej se. Pak se to promítne postupně i do tvé nálady." Víte co? Zkoušela jsem to. No, dopadlo to hrozně. Po několikaminutovém šklebu, který by mi mohl závidět kdejaký zpěvák, snažící se o "drsnou & cool" image, jsem to vzdala. Tvrdla mi tvář a cítila jsem se spíš jako idiot. No zkusila jsem to...

 

Tančit, zpívat

27. září 2018 v 14:53 |  Pavel, Honza a já
Jsou dny, kdy se cítím naprosto prázdně. Jako bych byla jen prázdná schránka a nic víc. Žádný vnitřní oheň... nebo síla. Nic takového, prostě prázdno. Vakuum. Tma. Kdybych byla ve filmu, měla bych na sobě nakreslenou velkou černou skvrnu. A pak jsou dny, kdy mám pocit, že jsem plná emocí, že bych mohla létat a povídat si s mořem. Dny, kdy se mi slunce třpytí v očích a vlasy získají měděné odlesky. V takových chvílích mám pocit, že tu nejsem sama. Že tu je Někdo, kdo na mě dává pozor.


Netopýři

5. září 2018 v 15:32 |  Poezie
Jen naděje nám dává sílu žít,
naděje nám dává víru,
pohleď, všimni si křídel netopýrů,
která dokáží do vzduchu udeřit.

Odrazem zvuku od stěny
myšlenky z budoucnosti vidí,
vidí je dřív než většina těch lidí,
co bojí se šeptané ozvěny.

Ač tma a holá hrubá skála,
pravěké jeviště života,
ač ztrácet víru zemřít neznamená,
s ní to však nebude robota.
 


Padající hvězda

26. července 2018 v 21:49 |  Poezie
Když ty jsi slastně spal,
mě klidný spánek zůstal nedopřán,
a nejspíš vůbec netušíš,
ž mám sto šrámů na duši.

Až vítr jednou odvane,
vzpomínky budou jediné,
co po tobě mi zůstane,
až řekneš "adieu".

Když hvězda padá z vesmíru,
tak na vrcholcích Pamíru
je psaný híšný kalendář,
nesjme z těch, co mají svatozář.

Až všechno listí opadá,
déšť smyje stopy lidských bot,
krkavců hejna na skalách
a mezi námi mrtvý plot.

Rozdraná záda bez krve,
nekřič, není to poprvé,
kdy trny hladce pod kůži
se vryly, vůbec netušíš.

"Padá hvězda. Něco si přej."

Eden

24. července 2018 v 21:44 |  Poezie
Stíny se plíží ztemnělým lesem,
výkřik, zvuk boje vzduchem se nese,
pach krve kolem roztáhl se,
rány byly rychle zasazené.

Za maskou krásná tvář se skrývá,
špeh není muž ani žena
na pohled, odmítá mluvit do omdlení,
orákulum vyzývá k zavraždění.

Ve stínu lesa šustot ve vysoké trávě,
za maskou cizí fialová dívka,
dívá se možná příliš dravě,
nakonc k schůzce otevřou se dvířka.

Uprostřed purpurových plášťů,
příčetnost není na nule,
vyjednávání za magických dešťů,
nebude žádné minule.

Na nebi padající hvězda
přání nesplní,
observatoř nebezpečná
přistála bezpečně na zemi.

Jak už to bývá,
příběh nekončí,
nocí se plíží gilda
bez příčetnosti.


Jméno

30. května 2018 v 19:09 |  Poezie
Volám tvé jméno do noci,
tajný vzkaz letí ulicí
na prázdném okně, v kytici
třpytí se slzy leskonucí.

Snažím se v záři měsíce
vidět tvé oči, ze svíce
vržený stín slezl z police,
ukradl z obrázku svatozář světice.

Děšť drobně bubnuje na okna,
sděluje základní pravidla
námitky poslouchat nehodlá,
jiná je jeho metoda.

Volám tvé jméno do noci,
chci se ti dívat do očí,
zachytit stopy po slunci,
s jehož ty vládneš pomocí.

Červené víno

22. května 2018 v 20:19 |  Poezie
Červené víno do sklenic,
co chceš od život víc,
stíny když plíží se do vinic,
slunci jdou opovážliě vstříc.

Červené víno do číše,
v očích se leskne strach z hroznýše,
spolknutá myš už nedýše,
tak radši nevylézej ze skrýše.

Červené víno na zemi
se rozlilo mezi vázami
červené fleky snad sazemi
zakrýt zkoušeli, zdá se mi.

Červené víno a nic víc,
vítr vzal duši do ulic,
prásknul tisícem okenic
to všechno bylo, a nic víc.



Dívka s květem ve vlasech

17. května 2018 v 14:33 |  Poezie
Polem jde
pod modrou oblohou
rukama dotýká se květů
které tkne do vodopádu vlasů
padající přes ramena.

Odchází od místa rozloučení
aby prošla místem temnoty
která se usídlila pod květem
z vlčího máku.

Její zvonivý smích je ozvěnou
hluchého úderu kovového zvonu
které má srdce ze slz zmrzlých
a ještě neroztálo.

Dívá se do nebes, do slunce
zpěv opeřenců léčí jí duši
tma uvnitř ukrytá
rozkvétá stříbrnou tuší
na plátně maluje obraz
dívky s vlčím mákem ve vlasech.

Jejím úsměvem nenech se splést
zmizí na křižovatce cest
a znovu projde cestou
co šla již tisíckrát
a opět sehne se a
utrhne květ vlčího máku.

Snad s každým zahozeným květem
zhodí i kus temnoty
co vyšila jí šat...






Čtyřlístek

6. května 2018 v 20:10 |  Příběhy z tramvaje
Přišla jsem na zastávku. Nide nikdo, tramvaj nikde a tak jsem se rozhodla si dojít do obchodu, co stál hned vedle pro jídlo. Když jsem se vrátila zpátky, čekalo mě velké zklamání. Tramaj mi ujela před dvěma minutama. V pozdních hodinách dne to znamenalo zhruba třináctiminutové čekání. Povzdechla jsem si a pustila se do jídla. Úzký prostor mezi kolejemi a silnicí se začal plnit lidmi.

Přes zastávku projela tramvaj. Lidi vystoupili a nastoupili. Neměla "moje číslo" tak jsem ji jen lhostejně, trochu znechuceně sledovala. Došla jsem ik informačním řádům a podívala se, kudy že to ta tramvaj pojede. Mohla jsem jí jet, pak bych přestoupila, mohla bych chytit další tramvaj a o pár zastávek dál ještě jinou, ale možná bych to měla rychlejší, než tam stát a čekat. Naštvalo mě to. Trochu. Ale stejně se nedalo nic dělat.


Dar

4. května 2018 v 8:36 |  Svět v barvách duhy
Už dlouho jsem chtěla darovat krev. Jenže jsem se k tomu nedostala. Až nedávno mě kámoška "nakopla" tím, že chodí darovat krevní plasmu. Fajn, to zvládnu taky, ne? Rozhodla jsem se to zkusit.

Nedávno jsem byla na třetím odběru. Bála jsem se tam. Ne bolesti, tu vždycky očekávám, ale nikdy to není tak hrozné. Měla jsem strach z toho, že se mi udělá špatně a nebudu vhodý dárce. Když jsem tam byla poprvé, tak se o mě starali a bylo to prostě poprvé. Ale minule se mi na konci udělalo špatně, takže kolem mě zase bylo víc lidí než jedna "napichovací" sestra.