Padající hvězda

26. července 2018 v 21:49 |  Poezie
Když ty jsi slastně spal,
mě klidný spánek zůstal nedopřán,
a nejspíš vůbec netušíš,
ž mám sto šrámů na duši.

Až vítr jednou odvane,
vzpomínky budou jediné,
co po tobě mi zůstane,
až řekneš "adieu".

Když hvězda padá z vesmíru,
tak na vrcholcích Pamíru
je psaný híšný kalendář,
nesjme z těch, co mají svatozář.

Až všechno listí opadá,
déšť smyje stopy lidských bot,
krkavců hejna na skalách
a mezi námi mrtvý plot.

Rozdraná záda bez krve,
nekřič, není to poprvé,
kdy trny hladce pod kůži
se vryly, vůbec netušíš.

"Padá hvězda. Něco si přej."
 

Eden

24. července 2018 v 21:44 |  Poezie
Stíny se plíží ztemnělým lesem,
výkřik, zvuk boje vzduchem se nese,
pach krve kolem roztáhl se,
rány byly rychle zasazené.

Za maskou krásná tvář se skrývá,
špeh není muž ani žena
na pohled, odmítá mluvit do omdlení,
orákulum vyzývá k zavraždění.

Ve stínu lesa šustot ve vysoké trávě,
za maskou cizí fialová dívka,
dívá se možná příliš dravě,
nakonc k schůzce otevřou se dvířka.

Uprostřed purpurových plášťů,
příčetnost není na nule,
vyjednávání za magických dešťů,
nebude žádné minule.

Na nebi padající hvězda
přání nesplní,
observatoř nebezpečná
přistála bezpečně na zemi.

Jak už to bývá,
příběh nekončí,
nocí se plíží gilda
bez příčetnosti.


Jméno

30. května 2018 v 19:09 |  Poezie
Volám tvé jméno do noci,
tajný vzkaz letí ulicí
na prázdném okně, v kytici
třpytí se slzy leskonucí.

Snažím se v záři měsíce
vidět tvé oči, ze svíce
vržený stín slezl z police,
ukradl z obrázku svatozář světice.

Děšť drobně bubnuje na okna,
sděluje základní pravidla
námitky poslouchat nehodlá,
jiná je jeho metoda.

Volám tvé jméno do noci,
chci se ti dívat do očí,
zachytit stopy po slunci,
s jehož ty vládneš pomocí.
 


Červené víno

22. května 2018 v 20:19 |  Poezie
Červené víno do sklenic,
co chceš od život víc,
stíny když plíží se do vinic,
slunci jdou opovážliě vstříc.

Červené víno do číše,
v očích se leskne strach z hroznýše,
spolknutá myš už nedýše,
tak radši nevylézej ze skrýše.

Červené víno na zemi
se rozlilo mezi vázami
červené fleky snad sazemi
zakrýt zkoušeli, zdá se mi.

Červené víno a nic víc,
vítr vzal duši do ulic,
prásknul tisícem okenic
to všechno bylo, a nic víc.



Dívka s květem ve vlasech

17. května 2018 v 14:33 |  Poezie
Polem jde
pod modrou oblohou
rukama dotýká se květů
které tkne do vodopádu vlasů
padající přes ramena.

Odchází od místa rozloučení
aby prošla místem temnoty
která se usídlila pod květem
z vlčího máku.

Její zvonivý smích je ozvěnou
hluchého úderu kovového zvonu
které má srdce ze slz zmrzlých
a ještě neroztálo.

Dívá se do nebes, do slunce
zpěv opeřenců léčí jí duši
tma uvnitř ukrytá
rozkvétá stříbrnou tuší
na plátně maluje obraz
dívky s vlčím mákem ve vlasech.

Jejím úsměvem nenech se splést
zmizí na křižovatce cest
a znovu projde cestou
co šla již tisíckrát
a opět sehne se a
utrhne květ vlčího máku.

Snad s každým zahozeným květem
zhodí i kus temnoty
co vyšila jí šat...






Čtyřlístek

6. května 2018 v 20:10 |  Příběhy z tramvaje
Přišla jsem na zastávku. Nide nikdo, tramvaj nikde a tak jsem se rozhodla si dojít do obchodu, co stál hned vedle pro jídlo. Když jsem se vrátila zpátky, čekalo mě velké zklamání. Tramaj mi ujela před dvěma minutama. V pozdních hodinách dne to znamenalo zhruba třináctiminutové čekání. Povzdechla jsem si a pustila se do jídla. Úzký prostor mezi kolejemi a silnicí se začal plnit lidmi.

Přes zastávku projela tramvaj. Lidi vystoupili a nastoupili. Neměla "moje číslo" tak jsem ji jen lhostejně, trochu znechuceně sledovala. Došla jsem ik informačním řádům a podívala se, kudy že to ta tramvaj pojede. Mohla jsem jí jet, pak bych přestoupila, mohla bych chytit další tramvaj a o pár zastávek dál ještě jinou, ale možná bych to měla rychlejší, než tam stát a čekat. Naštvalo mě to. Trochu. Ale stejně se nedalo nic dělat.

Konečně dorazil vagónek, který mě měl odvéz do místa určení. Zlehka jsem se dostala přes tři schody a sedla si. Úplně vepředu čelem ke mě seděl mladík. Blonďák, mohlo mu být kolem 27. Očima těkal po tramvaji. Vypadal nervózně. V ruce držel pepřový sprej a neustále ho obracel v prstech. Do ruky jsem si vzala knížku a začetla se. Ne na dlouho. Ještě jsem ani nedojeli a já se ohlédla. Za sebou jsem viděla starého pána. Na nohou se držel statečně, ale pražské tramvaje cukají tak, že nejsou výjimkou lidé "vlající" kolem tyčí. Já sama se musím často docela pevně držet, když stojím. Zapnula jsem si kabelku. Pán vedle mě to vyhodnotil jakože chci vstát kvůli němu a mávnul rukou, abych zůstala sedět. Nezůstala jsem a odešla dopředu vagónu. Volné místo zaujal onen "mávající" pán. Když dosednul, třel si koleno. Kdo ví, třeba s ním měl problémy...

Došla jsem dopředu a onen mladík se zvedl. Trochu strohým hlasem mě vyzval, abych si sedla místo něj. Když jsem se k tomu neměla, zopakoval svoje slova. Kývla jsem směrem ke strému pánovi, který si pomalu šel sednout na uvolněné místo. Mladík vypadal na chvíli zklamaně. Poměrně rychle jsme se seznámili. Chtěl si povídat, ale moc jsem mu nerozuměla. Byl z Ukrajiny a česky uměl jen trochu. Respektive, někde v klidu bychom si možná popovídali, ale v tramvaji to bylo vyloučeno. Přes rachot kol a motoru jsem mu špatně rozumněla. Vyprávěl mi něco o sobě a bratrovi, mobilním telefonu, dokladech a policii. Ptal se mě na knížku, kterou jsem držela v ruce a chtěl, abych mu přečetla její název. Jábez a jeho modlitba. Ptal se mě, jestli je katolická. Ptala jsem se ho na jeho křížek, co mu visel na krku. Odhadla bych ho na protestantský. Místo odpovědi ho schoval. Chtěla jsem mu ukázat svůj křížek. Už nevím, jestli se mi to povedlo. Měl špinavé ruce a jeho dech byl cítit alkoholem. Choval se mile. Ptal se, kde se dá přestoupit na metro. Těsně před tím, než vystoupil, mi dal čtyřlístek pro štěstí. Úplně obyčejný, z plastové síťky. Usmíval se.

Litovala jsem, že jsem mu neměla co dát. Pak mě to napadlo. Ta knížka. Sice v češtině, ale třeba by si ji dokázal přečíst. Neměla jsem ji přečtenou a než jsem se rozhodla, tramvaj zavřela dveře. Usmíval se, přímo zářil. Když jsme se míjeli - já za oknem, on na chodníku - oba dva jsem zvedli ruku na pozdrav.

Je jen jedno jediné, co pro něj mohu udělat. Modlit se. Modlit se za něj s každým pohledem na ten čtyřlístek.



Dar

4. května 2018 v 8:36 |  Svět v barvách duhy
Už dlouho jsem chtěla darovat krev. Jenže jsem se k tomu nedostala. Až nedávno mě kámoška "nakopla" tím, že chodí darovat krevní plasmu. Fajn, to zvládnu taky, ne? Rozhodla jsem se to zkusit.

Nedávno jsem byla na třetím odběru. Bála jsem se tam. Ne bolesti, tu vždycky očekávám, ale nikdy to není tak hrozné. Měla jsem strach z toho, že se mi udělá špatně a nebudu vhodý dárce. Když jsem tam byla poprvé, tak se o mě starali a bylo to prostě poprvé. Ale minule se mi na konci udělalo špatně, takže kolem mě zase bylo víc lidí než jedna "napichovací" sestra.

Přišla jsem do známého prostředí. Předchozí den jsem vypila víc než předepsané množství vody. Ráno jsem poctivě snědla dvě housky. S malou dušičkou jsem vyplňovala papíry před odběrem. Obrazovka pípla a ukázala moje číslo. Sestřička na odběrovém sále mi dala kalcium a nasměrovala ke křeslu. Vylezla jsem na něj a už to přišlo. Požádala jsem jí o pomalejší odběr, aby mě položila a už mě napojila na "odstředivku". Byla dobrá, vypich byl jen malinko nepříjemný a jehlu v ruce jsem přestala po pár vteřinách cítit. Dostavily se známé pocity, když mi ubývala krev. Někdo si při odběru čte nebo poslouchá hudbu. Já to nedokážu. Tak jenom ležím, poslouchám rádio, které se odněkud ozývá a střídavě se dívám na hodiny, na stropl, mladíka "vegetícího" naproti mě a na hadičky, kterými koluje moje krev. Na přístroji se točí kolečko a svítí diody. Když kolečko spomalí a diody přejdou ze zelené na oranžovou, začínám mačkat míček v ruce. Požádala jsem sestřičku o měkčí míček a tak se ho kvůli mě vydala hledat. Dostala jsem míček, v duchu jásám. Dívám se na hodiny a přemýšlím, jak dlouho tam ještě budu sedět. Obvykle mi to trvao zhruba 40 minut, s tím, že mi brali část krve a získali první třetinu plasmy. Pak mi vrátili krev spolu s fyziologickým roztokem. To tvoří jeden cyklus, který se u mě opakuje třikrát.

Přístroj začal pípat a hadičky byly světle červené, odběr skončil. Sestra mi vytáhla jehlu a obvázala ruku. Opatrně jsem slezla z křesla. Chvíli jsem zkoumala, jestli mi není špatně a netočí se mi hlava. Nic mi nebylo. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě. Kdyby mi bylo špatně, nejspíš by mě nechtěli.


Více informací o dárcovství: http://www.unicaplasma.cz/


Abyste si nemysleli, že je to mimo téma: princ na bílém koni není jen v pohádkách. A není to jen "ten dokonalý protějšek", i když tak to bylo původně myšleno. Je to každý člověk, který je v našem životě nějak důležitý, výjimečný. Princové obvykle bývali zachránci. Pokud to vztáhneme na nemocniční prostředí, jejichž typická barva je bílá... asi chápete, kam tím mířím, že? (Otázkou je, kdo je ve vztahu lékař - dárce kůň a kdo princ...)

Otázky

25. dubna 2018 v 22:19 |  Pavel, Honza a já
Každý den, kadou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Každou chvíli dělám rozhodnutí. Vědomě činím dobro, vědomě činím zlo. Vědomě mlčím. I to je odpověď.

Mám odpovědi a hledám na ně otázky. Otázky, na které odpovědi znát nemohu. Nikdo je nezná. Nikdo?

Velké otázky stojí na těch malých. Na každodenních rozhodnutích stavím svůj život.Každá jedna malá otázka, na kterou získám a nebo nezískám odpověď tvoří můj život. Kreslí můj obraz. Můžete chtít nakreslit velký obraz, ale jak ho budete kreslit? Jednotlivými tahy štětce.

Kdysi jsem měla pocit, že ty důležité otázky jsou "velké otázky". Rozhodnutí, která mají jen jednu správnou možnost, bez možnosti opravy. Rozhodnutí zasahující do života a smrti. Velké činy a velká gesta. Tohle všechno je jen výsledek. Rozhodnutí, které vyplývá z jiných rozhodnutí. Z těch, která činím každý den. Nemohu být svatá, když o svatost neusiluji. Nemohu dokázat velké věci, když nedokážu ty malé.

Možná se pletu. A možná mám pravdu. Nikdy nedojdu do cíle, pokud neudělám krok. A je jedno, jak veliký je ten cíl.



Stébla trávy se pod kroky ohýbají
až k zemi se sklání
donucena někým
však ona se narovnají.

Mají tu možnost vrátit se zpátky
pokud je nikdo neutrhne
neprojdu zadními vrátky
nemám možnost spravit polámané.

Kdo by chtěl po zloději aby litoval že kradl
když rozhodl se krást
jako on litovat nemám právo
já kradu vlastní čas.

Po kouskách odlamuji život
s možností změny však s chabou vůlí
cokoliv měnit osobně přerušený přívod
vzduchu mě zařadil mezi stvůry

které snad milují
přesto by oči vyškrábaly.

Jak se rozhodnou, až budou nad propastí?

Nad kterou vůbec nemuseli dojít...


Střety

13. dubna 2018 v 23:10 |  Poezie
Na tenké hranici
mezi světy
pochodně planoucí
osvětlují střety
středů co inverzí
vzájemnou sobě jsou
ze středu katarzí
silou svou proti sobě jdou
chladný kov proti ohni
chladný kov proti vodě
rychle se sehni
pokud chceš zůstat při životě.

Nauč se tančit na tenkých stezkách
tenkých a křivolakých
slyšíš v sobě i v srdci jak osud ti tleská
jestliže vhodné zvolíš zbraně,
rozum a cit.

Děkuji Ti

5. dubna 2018 v 0:37 |  Pavel, Honza a já


Nikdy jsem Ti pořádně nepoděkovala. Za to, co pro mě děláš. Za to že tu jsi. Za to, že tu jsi pro mě a se mnou. Beru Tě jako samozřejmost. Jako Někoho, kdo je tu se mnou pořád.


Děkuji Ti.


Jsi tak nepochopitelný. To co děláš... je to pro mě nepochopitelné. V poslední době dost přemýšlím. Proč se co děje. Když jsem s Tebou mluvila naposledy, ano, bylo to v sobotu, řekla jsem Ti toho spoustu. Ačkoliv jsem se omezila jen na bezvýznamný proud slov, Ty jsi to pochopil. Cítila jsem to. Pochopil jsi, že k Tobě s úzkostí volám, prosím o pomoc. Do očí mi vstoupily slzy... měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Prosila jsem o odpuštění. A Ty jsi přišel a naplnil moje srdce láskou.


Děkuji Ti.


Nikdy jsi mě neodsoudil, nikdy jsi nade mnou nezlomil hůl. Kdykoliv jsem potřebovala, přispěchal jsi mi na pomoc. V poslední době to mezi námi nebylo nejlepší. Cítila jsem, že jsem se Ti vzdálila. Necítila jsem Tě ve svém srdci. A bylo mi z toho smutno. Věděla jsem, že to byla jen moje a moje chyba. Ale mohla jsem za Tebou znovu přijít a Tys´ mě vyslechl. Objals´ mě a pohladil po duši. Vždycky se k Tobě budu moct vrátit. A toho si nesmírně vážím.


Děkuji Ti.


Máš mě rád bezbřehou láskou. Miluješ mě. Obklopuješ mě krásou a podáváš mi ruku, když spadnu. Když padám, snažíš se mě chytit. Vždycky. Vím, že se dokážu mnohdy vytrhnout a skočit do propasti nebo pod kola jedoucího auta. A pak mě vytáhneš, celou bolavou a odřenou, přineseš dezinfekci a obvazy a heřmánkový čaj s medem. Bolest pomalu zmizí, rány se zahojí. Mám pár jizev, jako připomínku na to, co se stalo. Snad proto, abych neskočila znovu. Některé jizvy se ještě nezahojily. Ale ony se zahojí, vím to. Jsi tím nejlepším lékařem.


Děkuji Ti.


Máš spoustu kamarádů, kteří mi pomáhají. Tak třeba Honza a Pavel. Teď jsme se chvíli neviděli, ale určitě spolu pokecáme. Máme hodně společného. Hlavně styl jednání. Pamatuješ, jak Pavel spadnul z koně? On spadnul doslova, já padám pomyslně. Ano, to jsou ty skoky do propasti, jak jsem zmiňovala výše. A Honza... ten měl své názory, přesvědčeně je hájil. A když se ukázalo, že je potřeba je změnit? O 180 stupňů? Změnil je. I já někdy musím měnit své názory. Vlastně mi to dělá problém, ale vím, že on to dokázal. A to to odporovalo tomu, co před tím tvrdil. Jsem tak ráda, že jsem je díky Tobě mohla poznat. A samozřejmě nejen je, máš ještě spoustu dalších kamarádů, kteří mi pomáhají, když potřebuji.


Děkuji Ti.


Nemusíš žárlit. Já vím, Ty nežárlíš. Kdyby stáli všichni muži světa vedle sebe a já si měla vybrat, šla bych za Tebou. A Ty to dobře víš. Dobře víš, že si hraju na frajerku, dělám pózy a snažím se být zajímavá pro okolní svět. Ale také vidíš tu jednu touhu v mém srdci - touhu být s Tebou. Vidíš tu malou, chvějící se holkou, s očima do široka otevřenýma, co sleduje ostatní a bojí se. Co utíká k Tobě a chce se schovat ve Tvé lásce. A Ty pokaždé rozevíráš svou náruč.


Děkuji Ti.


Jsi všechno co mám. Jsi moje inspirace, láska, obětavost. Jsem tak ráda, že jsem Tě poznala. Jsi tak dokonalý. Oba víme, že udělám ještě spoustu chyb. Většinu vědomě a vlastní vinou. Odcizím se Ti. Přerušíme spolu kontakt. Ne že bych se na Tebe přímo naštvala, ale nebudeme spolu mluvit. Jen existovat vedle sebe. Já vím, vždycky mě budeš alespoň trochu hlídat. A já se k Tobě budu vždycky vracet. Jednou to bude dřív, jednou později. Než se s Tebou naučím žít naplno každý den. Ale zvládneme to. Protože v mém srdci chovám cit, který mi nedovolí zpřetrhat mezi námi pouta, která mezi sebou máme. A tak nakonec budeme spolu. Věřím v to, protože to je moje naděje, můj smysl života.


Pro co jiného by mělo smysl žít, když ne pro Tebe?



/Text je do soutěže Jsi moje SuperStar. Jeho délka je 658 slov. Ale je v něm mnohem, mnohem víc./