Střety

13. dubna 2018 v 23:10 |  Poezie
Na tenké hranici
mezi světy
pochodně planoucí
osvětlují střety
středů co inverzí
vzájemnou sobě jsou
ze středu katarzí
silou svou proti sobě jdou
chladný kov proti ohni
chladný kov proti vodě
rychle se sehni
pokud chceš zůstat při životě.

Nauč se tančit na tenkých stezkách
tenkých a křivolakých
slyšíš v sobě i v srdci jak osud ti tleská
jestliže vhodné zvolíš zbraně,
rozum a cit.
 

Děkuji Ti

5. dubna 2018 v 0:37 |  Pavel, Honza a já


Nikdy jsem Ti pořádně nepoděkovala. Za to, co pro mě děláš. Za to že tu jsi. Za to, že tu jsi pro mě a se mnou. Beru Tě jako samozřejmost. Jako Někoho, kdo je tu se mnou pořád.


Děkuji Ti.


Jsi tak nepochopitelný. To co děláš... je to pro mě nepochopitelné. V poslední době dost přemýšlím. Proč se co děje. Když jsem s Tebou mluvila naposledy, ano, bylo to v sobotu, řekla jsem Ti toho spoustu. Ačkoliv jsem se omezila jen na bezvýznamný proud slov, Ty jsi to pochopil. Cítila jsem to. Pochopil jsi, že k Tobě s úzkostí volám, prosím o pomoc. Do očí mi vstoupily slzy... měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Prosila jsem o odpuštění. A Ty jsi přišel a naplnil moje srdce láskou.


Děkuji Ti.


Nikdy jsi mě neodsoudil, nikdy jsi nade mnou nezlomil hůl. Kdykoliv jsem potřebovala, přispěchal jsi mi na pomoc. V poslední době to mezi námi nebylo nejlepší. Cítila jsem, že jsem se Ti vzdálila. Necítila jsem Tě ve svém srdci. A bylo mi z toho smutno. Věděla jsem, že to byla jen moje a moje chyba. Ale mohla jsem za Tebou znovu přijít a Tys´ mě vyslechl. Objals´ mě a pohladil po duši. Vždycky se k Tobě budu moct vrátit. A toho si nesmírně vážím.


Děkuji Ti.


Máš mě rád bezbřehou láskou. Miluješ mě. Obklopuješ mě krásou a podáváš mi ruku, když spadnu. Když padám, snažíš se mě chytit. Vždycky. Vím, že se dokážu mnohdy vytrhnout a skočit do propasti nebo pod kola jedoucího auta. A pak mě vytáhneš, celou bolavou a odřenou, přineseš dezinfekci a obvazy a heřmánkový čaj s medem. Bolest pomalu zmizí, rány se zahojí. Mám pár jizev, jako připomínku na to, co se stalo. Snad proto, abych neskočila znovu. Některé jizvy se ještě nezahojily. Ale ony se zahojí, vím to. Jsi tím nejlepším lékařem.


Děkuji Ti.


Máš spoustu kamarádů, kteří mi pomáhají. Tak třeba Honza a Pavel. Teď jsme se chvíli neviděli, ale určitě spolu pokecáme. Máme hodně společného. Hlavně styl jednání. Pamatuješ, jak Pavel spadnul z koně? On spadnul doslova, já padám pomyslně. Ano, to jsou ty skoky do propasti, jak jsem zmiňovala výše. A Honza... ten měl své názory, přesvědčeně je hájil. A když se ukázalo, že je potřeba je změnit? O 180 stupňů? Změnil je. I já někdy musím měnit své názory. Vlastně mi to dělá problém, ale vím, že on to dokázal. A to to odporovalo tomu, co před tím tvrdil. Jsem tak ráda, že jsem je díky Tobě mohla poznat. A samozřejmě nejen je, máš ještě spoustu dalších kamarádů, kteří mi pomáhají, když potřebuji.


Děkuji Ti.


Nemusíš žárlit. Já vím, Ty nežárlíš. Kdyby stáli všichni muži světa vedle sebe a já si měla vybrat, šla bych za Tebou. A Ty to dobře víš. Dobře víš, že si hraju na frajerku, dělám pózy a snažím se být zajímavá pro okolní svět. Ale také vidíš tu jednu touhu v mém srdci - touhu být s Tebou. Vidíš tu malou, chvějící se holkou, s očima do široka otevřenýma, co sleduje ostatní a bojí se. Co utíká k Tobě a chce se schovat ve Tvé lásce. A Ty pokaždé rozevíráš svou náruč.


Děkuji Ti.


Jsi všechno co mám. Jsi moje inspirace, láska, obětavost. Jsem tak ráda, že jsem Tě poznala. Jsi tak dokonalý. Oba víme, že udělám ještě spoustu chyb. Většinu vědomě a vlastní vinou. Odcizím se Ti. Přerušíme spolu kontakt. Ne že bych se na Tebe přímo naštvala, ale nebudeme spolu mluvit. Jen existovat vedle sebe. Já vím, vždycky mě budeš alespoň trochu hlídat. A já se k Tobě budu vždycky vracet. Jednou to bude dřív, jednou později. Než se s Tebou naučím žít naplno každý den. Ale zvládneme to. Protože v mém srdci chovám cit, který mi nedovolí zpřetrhat mezi námi pouta, která mezi sebou máme. A tak nakonec budeme spolu. Věřím v to, protože to je moje naděje, můj smysl života.


Pro co jiného by mělo smysl žít, když ne pro Tebe?



/Text je do soutěže Jsi moje SuperStar. Jeho délka je 658 slov. Ale je v něm mnohem, mnohem víc./

Inverzní pohled

4. dubna 2018 v 21:45 |  Poezie
Vyjdi ven a spatříš hvězdy.
Natáhni ruku
a seber do hrsti poklad oblohy,
přilepený za nohy k zeměkouli
padáš dolů,
jak málo stačí k tomu
aby ses ztratil v černočerné tmě.

Vyskoč,
neskáčeš nahoru,
ale padáš dolů
a pak se vracíš,
jako magnet.
Inverzní pohled,
znáš?

Po mostě z duhy,
který tě neunese
jdi dál,
jdi do neznáma,
kdo ví,
co dál tě čeká,
snad cesta na konci s jednorožcem,
snad Poseidon se svým bodcem,
slaměný panák
a nebo jen další cesta,
lemovaná klásky,
zlatými jak dívčí vlásky.

Kdo ví,
co nás čeká.
 


Náhoda

23. března 2018 v 20:18 |  Poezie
Padá déšť,
sladké slzy zmírajícího sněhu,
s ním všechno začíná
a končí,
chtěla jsem cítit něhu,
ale zavírá
se mi duše,
nemohu... jinak.

Kdo věří na náhodu??!

"Na špatném místě
ve špatný čas",
tak se to říká,
a stalo se to,
stane se to zas,
však příště beze mne,
mě už se odestálo.

Zmačkané plechy u silnic,
křížů je o jednoho víc,
strom odranou má líc,
bolestně křičím do vichřic:

Věříš na náhodu??!

Na stole bílá obálka,
bojíš se na ní podívat,
rukopis cizí vyjímá
se cize, jako kat.

Víš co v ní skrývá se,
co ubírá jí na kráse
na kouzlu dopisu,
jenž přišel se zpožděním.
"Tenhle neměl přijít vůbec",
křičíš, mezi děním
života okolo,
mezi prsty mneš kousek papíru
....
s černým okrajem.

Byla to náhoda! Já za nic nemohu!

Kéž pošta navždy stratila by
dopis,
co nikdy neměla,
co přes ní neprošel.
Co křičel ze všech sil,
nebyl jsi tam,
kde měl jsi být,
kde byl jsi potřeba,
ale nebyl jsi.

Chceš se omluvit.
Není komu.

Dekorace obličeje

7. března 2018 v 8:23 |  Poezie
Na jemnou strunu vítr zabrnká
a rozváže lehce kličku
pod vyčesaným drdolem,
dáma se lehce vyděsí,
utíká k pokojíčku,
vítr přec nebyl dovolen.

Rdíce si přidržuje ručkou
něžnou v rukavici,
hedvábnou stužku,
v druhé té hoří jí svíce,
utíká krokem drobným,
stydí se převelice.

Zakopne o kámen,
v rozčilení do komanty
spěchajíce,
aby to švadleny opravily,
než shoří všechny svíce
a zaplane raní sluncem zažehnutá,
jež značí konec plesu,
společenského života.

Však přec podle obyčeje,
zachytí dámu kavalír
před pádem chráníce ji,
však za to odměnu si žádá.
Jemně ji stáhne
dekoraci obličeje.

Království sochy

26. února 2018 v 18:06 |  Poezie
Papír voní starými časy,
zažloutlá barva dává příběh tušit,
jenž odehrál se v jiném světě,
na křídlech mysli teď se nese
a hledá duši,
skrze kterou na pergamen
pár tahy
byl přenesen...

Hledá mistra který umně
tepal slova jeho země,
stvořil vítr jenž vše halí,
poddaní klaní se králi
Středozemě...

Ve světě, co žije na papíru,
dumá mudrc všehomíru,
proč vše psané
zákonem se stane,
proč dán byl jim vznik,
proč z oslavy stal se zvyk,
kde se ženské sukně točí,
pivo proudem teče, mnohé řeči
odevšad se překrývají,
hlasitý smích je slyšet, hrají
bardi chudí prostovlasí...

...

To vše mohlo existovat,
kdybych se hrotem dotkla plochy,
ta země mohla se zovat
Království sochy.


Provazy

16. února 2018 v 20:53 |  Poezie
Na místě, kde existuje pouze čas
a prostor, kde slyšíš zas a zas
ta slova starodávná čarovná
která vážou tmu a ta jim propadá.

Jako provazy se slova ovíjejí
kolem ničeho, snad chtějí
si přivlastnit co lhostejno jim není,
marně však volají po naději.

Tisknou se do paměti, chtějí
zanechat své otisky, přivlastňují
si vteřiny času co proti vůli tmy
dobrovolně mohou si vzít.

Umění jemné, však duši rozechvěje,
na místo vrátí city ukradené,
zamknutou bránou projde čas,
ledové srdce bije zas.

Hrubé otisky pouze zbydou,
pár výkřiků ve tmě a tmy,
v noci, až hvězdy vyjdou,
zůstanou pouze vzpomínky.

Baletka

13. února 2018 v 23:02 |  Poezie
Ačkoliv balet neviděla,
ruce tak ladně, ladně vztáhla,
jakoby nebe pohladila,
jemně, jak sama to má ráda.

Vítr jí něžně vlasy načechral,
své ruce proměnila v křídla,
nebeský orchestr tu melodii hrál,
v očích ta dívka měla zřídla.

Klavír se zdálky ozýval,
co krok, to drobná úklona,
houslový tón ji zlehka ovýval,
probudil tu, co byla vězněna.

Bledě namodralá záře,
síla,
zbarvila jí tváře,
ona je víla.

Moc co v sobě nosí,
ji světu neukáže,
ne, nikdo neokusí,
jakou energii váže...

Baletní arabeska,
za zvuků hudby němě tančí,
zbyl po ní pocit, že byla hezká,
.....



Dvě tváře

7. února 2018 v 21:28 |  Poezie
V dlaních máš poklad nejvzácnější,
považ, jeho hodnota nelze spočítat,
zacházej s ním opatrně,
vždyť on je nejvácnější,
"vlastní život"
tak se má to jmenovat.

Žij a nech žít druhé
a nestarej se,
co příště u nich bude,
žij život svůj,
střež vlastní dradhokam,
aby nebyl vzat ti a někam zatoulán.

Ni slovem vztáhnout ruku nesmíš,
jen sebe soudit,
sobě vyčítat,
však osudu tvému k dobru dána
chvalná slova, láskyplná,
budeš-li rozdávat.

Život je tvůj a přesto není,
lidé tě spíše neocení,
nechť zůstane tak,
nezanevři,
žij život svůj až do setmění.

Pak nadejde ta pravá chvíle,
podat ruku třeba víle,
zabít draka,
bít se s elfem,
stát se vlastním charakterem.


Mstitel

7. února 2018 v 21:16 |  Poezie
Zhasil svíci,
tma skryla činy,
jen vzadu na polici,
zbyly tři otisky prstů, čtyři.

Ten hrozný čin co vykonán byl,
co důkaz leží chladné tělo,
snad opomenut, měsíc ho skryl,
tratoliště krve, co učiněno bylo.

A tiše zavřel dveře na petlici,
aby nedostal se dovnitř svědek,
snad k podpalu chtěl použíti svíci,
ve spěchu opustitt musel malý domek.

Plášť postavu skryl,
kápě zahalila vraha tváře,
do veřejí domu vryl
vzkaz, co přečetla jen měsícova záře.

Odešel do hor, lesů, strání,
skláněl se nad potokem s šedlou vlasů skrání,
pomsta, co vykonal, bez ustání,
svědomí jeho nepřestává trápit.

Jako železo chutná voda,
všechno mu hyne pod rukama,
všechno mu vinu připomíná,
zapomenout chce co se nezapomíná.

Ač stařec, stále klidu nemá,
stále smuten, zoufalství ho neopouští,
pro svou duši pokoj hledá,
poustevníkem stal se v poušti.

Až po dlouhém to utrpení,
nastal čas splatit dluhy,
snad měl pro něho pochopení,
posmrtný život, život druhý.