Neboj se

5. června 2019 v 13:05 |  Poezie
Měl-li bys strach,
Nedej se svést,
Vše půjde snáz,
Má-li tě kdo
za ruku vést.

Měl-li bys zlost,
Nedej se zmást,
Světlou budoucnost
Dá ti ten,
Kdo tě má rád.

Měl-li bys beznaděj,
Zklidni svůj tep,
Vše bude v pohodě,
Má-li kdo
K tobě přijet.

Měl-li bys zoufalství,
Jdi se projít,
Nepropadej lsti,
Má-li se kdo
K tobě přitulit.

Měl-li bys starost,
Nestarej se dál,
Proměň ji v radost,
Že pořád jsi
můj král.

 

Rozhovor s Bohem

18. dubna 2019 v 17:30 |  Pavel, Honza a já
Než jste si mohli popovídat s mámou, museli jste se naučit několik slov. Dát je do věty. Nevypadlo z vás hned: "Mami, tak jsem se konečně narodil a mám hlad." ... to je možná dost bizarní představa. S modlitbou je to zrovna tak. Nejprve člověk sleduje, co dělají ostatní, pak to zkusí také a nakonec dospěje k tomu, že si s Bohem povídá.

Jenže, ne ždy je to úplně jednoduché. Je potřeba říct, že modlitba od modlitby se dost liší. Buď můžu opakovat naučený text, můžu z toho textu dokonce opakovat jedno slovo. Můžu zpívat. Můžu říkat to, co mám na srdci. Záleží na situaci. Někdy se chci modlit, ale nevím co a nevím jak. A tak s vděčností sáhnu po něčem, co už někdo vymyslel.


Píseň stromu

9. dubna 2019 v 20:12 |  Próza
Na místě, kde stál mladý dub, nerostlo mnoho dalších stromů. Kdysi tu byl rozlehlý les místo nynější pustiny. Trocha trávy kolem, pár nízkých rostlin s nepříliš barevnými květy a liána bylo všechno, co přetrvalo. Kdoví, ke se tu vzala liána. Těsně ovinutá kolem stromu nenechávala nikoho na pochybách, kdyby sem někdo přišel. Ale nikdo neměl zájem jít na tak opuštěné místo, nikomu nestála cesta za to, aby se podíval na nepříliš vzhledné zátiší. Jen dravec čas od času zakroužil na nebi nad tím prázdným místem, pokaždé se stejným výsledkem. Když zpozoroval, že mu ten kus země k ničemu neposlouží, odletěl. Nikdy se nevrátil ten stejný.

 


Věřím

1. dubna 2019 v 23:43 |  Pavel, Honza a já
Když jsem se narodila, rodiče rozhodli, že budu pokřtěná a budu chodit do kostela. Nikdo se mě neptal, jestli chci nebo nechce, jestli s tím souhlasím nebo jestli se mi to líbí. Od mala mě vychovávali v křesťanských zásadách a ačkoliv jsem nikdy nebyla nijak velký rebel, byly chvíle, kdy si zpětně říkám, jak jsem mohla udělat různé věci. Když vám ještě není -náct, nebo vám už naopak -náct je, vidíte svět jinak. Ale víte co? Jsem ráda, že to za mě rozhodli, nevím, jestli bych se k tomu někdy rozhodla já, kdyby to záleželo na mě.

Dneska trochu vážněji, nesnažím se nikoho přemlouvat, chci jen napsat to, jak to vnímám já a jak to vidím. Budu se snažit mluvit jen za sebe. A v době postní je nejvhodnější zamýšlet se nad těmito tématy. Chcete-li, čtěte dál.


Přání

19. března 2019 v 17:42 |  Poezie
Možná, že přijel a já ho nepoznala,
ukázala jsem mu dveře
a prosila ho,
aby odešel.

On šel,
ale neodešel zcela,
a já
bez něj nemohla žít.

Tolik mi chyběl,
možná jsem přišla na to, co bych chtěla,
být s ním
a vidět ho se smát.

Nechte mě žít v mém malém světě,
kde konečně někdo má mě rád
a já mohu mít ráda jeho.
Kéžby napořád.

Jsem ráda, že mě neposlouchal
a naplno se nevzdálil,
snad tehdy přesně věděl
to co chci.

Dýka

6. února 2019 v 20:16 |  Poezie
Zkalená ocel mistrně provedená
napáchá více škody
než bys chtěl.

Prošla zkouškou ohně
i chladem vody
tajemná zbraň.

Jen jeden člověk
z celého světa může ji pozvednout
a ona ožije.

Možná, že odhalíš tajemství



jejího mistra, prvního majitele



zjistíš, že tohle jsi nechtěl vědět.



Cejch zůstane navždy.


I když je


skryt.

Obrazy

3. ledna 2019 v 8:08
Už zase jezdím do školy, tramvají. Vnímám určité sekvence, obrazy, ktré jsou v té dané tramvaji a nikdy si je nestihnu zapamatovat. Zkusím napsat alespoň pár obrazů, které mi přesto utkvěly v paměti.


Divoká včela

28. prosince 2018 v 15:19 |  Poezie
Zapomeň na vzpomínky
Teď není čas na hrdinky
Domácích krbů.

Prostý verš neznamená
Tolik co doma žena
Když vracíš se domů.

Když vracíš se ke kořenům
Přál by sis chleba a sůl
V rodinném kruhu.

Přál by sis chleba a med
To všechno teď hned
Jen nemít smůlu.

Bzukot divokých včel
Ještě neodletěl
Teď je čas svěřit se Bohu.

Dřív než se slunce skloní
Včela ti bzučí v hrudi
A spadneš dolů.

Vracíš se s kamarády
Tys´ uvnitř barikády
Z dubových letokruhů.

Najednou nahoru šel,
Rodině zbyl jen žal, žel
Vrátil se ke kořenům.

Sparťan

20. prosince 2018 v 22:19 |  Poezie
Slunce, pot a prach.
Rány bičem.
Nesnesitelný hlad.
Nesmíš křičet.

Poslouchat rozkaz za rozkazem.
Jít a bojovat.
K tomu jsi ty byl zrozen.
Ostatní budou umírat.

Vycvičen k boji.
Nepřestáváš se smát.
Žiješ, kde jiní umírají.
Nebudeš litovat.

Věnováno mému milému šéfovi.




Předzvěst zimy

28. listopadu 2018 v 14:25
Ostrá zima a vůně heřmánku
ti přivře víčka
a provoní pokoj duše
svým nesmlouvavým klidem.

Ostrá zima, sníh, vločky ve džbánku
a sněhuláci s hrncem
místo čepice
promlouvají k lidem.