Bitva

Před 45 minutami |  Hrobař
Thomas a Nico si sedli za táborem, tam, kde nebyl takový hluk. Cítili se volněji. Natáhli se do trávy pod strom a v polostínu odpočívali.
"Tak povídej," vyzval Thomas svého druha, "jak to probíhalo?"
"Vlastně to bylo docela jasné. Teda teď se to zdá. Když jsem byl tam, vůbec nic jsem nechápal."
"Počkej, teď zase nechápu nic já," přerušil ho Thomas.
"Jasně. Začátek znáš, obklíčili jsem je půlkruhem a pak se po nich všichni vrhnuli. I lučisšníci se snažili a trefovali se převážně do řad nepřítele. Začali jsme postupovat dopředu, podle pokynů velitele. To byla ta chvíle, kdy jsem tě ztratil," vyprávěl Nico.
"Jo, v tu chvíli jsem viděl, že to u nás nedopadne dobře. Snad bych i riskoval svůj život, ale říkal jsem si, že když přežiju, tak se třeba ještě budu hodit," přerušil ho Thomas.
"Pak se to seběhlo strašně rychle. Zatímco tys byl schovaný a válel si šunky, my nastavovali krky a drali se dopředu. Skřeti se najednou stáhli a už jsme si mysleli, že jsme je zahnali. Jenže se najednou ozval křik velitelů a museli jsme se stáhnout, i když na nás nikdo neútočil. Teprve později jsme se dozvěděli, že pravý útok se odehrál jinde. Byl to nezvyklý pocit, rozzuřilo mě to."
"To si dovedu představit."
"Nejhorší na tom bylo, že jsme byli v podstatě mimo. Zaměstnávalo nás pár skřetů..."
"Klid Nico, to nějak zvládneme," snažil se ho konejšit Thomas, "napij se."
"Co to je?"
"Pivo, vzal jsem ho s sebou. Sice v tomhle vedru rychle teplá, ale věděl jsem, že ho u sebe nebudu mít dlouho."
Nico kývnutím hlavy poděkoval a v další chvíli zvrátil hlavu dozadu a polykal ještě studený lahodný mok.

"Ring-ring," mobil se rozvibroval a rozezněl. Thomas ho zvedl a přiložil k uchu zároveň s omluvným náznakem slova "promiň" svému příteli.
"Aha-aha," pokyvoval hlavou a něco odpovídal do telefonu. Když skončil, vysloužil si šťouchanec loktem do břicha.
"Byla to alespoň přítelkyně?" ptal se Nico, "když už na týhle akci telefonuješ.
"A víš že byla?" překvapil ho Thomas, "chtěla jet taky, ale letos jí to nevyšlo."
"Takže tě kontrolovala, jestli nevyvádíš voloviny?"
"Eh, jo. Tak nějak. Ptala se, jak se mám a tak, znáš to..."
"No, znal jsem to."
"Aha. Každopádně třeba přijede za rok..." dokončil Thomas.
"Heh, to jsem zvědavý. A vypni si zvuky, ať příště nerušíš," bylo poznat, že trochu žárlí.
"Asi by se to hodilo," poslechl ho.

Všechno nasvědčovalo tomu, že po zbytek dne budou všichni odpočívat. Jen pár velittelů se sešlo, aby se poradili o vzniklé a nepříjemné situaci. Také museli zohlednit, že zemřel král.
 

Provazy

Pátek v 20:53 |  Poezie
Na místě, kde existuje pouze čas
a prostor, kde slyšíš zas a zas
ta slova starodávná čarovná
která vážou tmu a ta jim propadá.

Jako provazy se slova ovíjejí
kolem ničeho, snad chtějí
si přivlastnit co lhostejno jim není,
marně však volají po naději.

Tisknou se do paměti, chtějí
zanechat své otisky, přivlastňují
si vteřiny času co proti vůli tmy
dobrovolně mohou si vzít.

Umění jemné, však duši rozechvěje,
na místo vrátí city ukradené,
zamknutou bránou projde čas,
ledové srdce bije zas.

Hrubé otisky pouze zbydou,
pár výkřiků ve tmě a tmy,
v noci, až hvězdy vyjdou,
zůstanou pouze vzpomínky.

Baletka

13. února 2018 v 23:02 |  Poezie
Ačkoliv balet neviděla,
ruce tak ladně, ladně vztáhla,
jakoby nebe pohladila,
jemně, jak sama to má ráda.

Vítr jí něžně vlasy načechral,
své ruce proměnila v křídla,
nebeský orchestr tu melodii hrál,
v očích ta dívka měla zřídla.

Klavír se zdálky ozýval,
co krok, to drobná úklona,
houslový tón ji zlehka ovýval,
probudil tu, co byla vězněna.

Bledě namodralá záře,
síla,
zbarvila jí tváře,
ona je víla.

Moc co v sobě nosí,
ji světu neukáže,
ne, nikdo neokusí,
jakou energii váže...

Baletní arabeska,
za zvuků hudby němě tančí,
zbyl po ní pocit, že byla hezká,
.....


 


Dvě tváře

7. února 2018 v 21:28 |  Poezie
V dlaních máš poklad nejvzácnější,
považ, jeho hodnota nelze spočítat,
zacházej s ním opatrně,
vždyť on je nejvácnější,
"vlastní život"
tak se má to jmenovat.

Žij a nech žít druhé
a nestarej se,
co příště u nich bude,
žij život svůj,
střež vlastní dradhokam,
aby nebyl vzat ti a někam zatoulán.

Ni slovem vztáhnout ruku nesmíš,
jen sebe soudit,
sobě vyčítat,
však osudu tvému k dobru dána
chvalná slova, láskyplná,
budeš-li rozdávat.

Život je tvůj a přesto není,
lidé tě spíše neocení,
nechť zůstane tak,
nezanevři,
žij život svůj až do setmění.

Pak nadejde ta pravá chvíle,
podat ruku třeba víle,
zabít draka,
bít se s elfem,
stát se vlastním charakterem.


Mstitel

7. února 2018 v 21:16 |  Poezie
Zhasil svíci,
tma skryla činy,
jen vzadu na polici,
zbyly tři otisky prstů, čtyři.

Ten hrozný čin co vykonán byl,
co důkaz leží chladné tělo,
snad opomenut, měsíc ho skryl,
tratoliště krve, co učiněno bylo.

A tiše zavřel dveře na petlici,
aby nedostal se dovnitř svědek,
snad k podpalu chtěl použíti svíci,
ve spěchu opustitt musel malý domek.

Plášť postavu skryl,
kápě zahalila vraha tváře,
do veřejí domu vryl
vzkaz, co přečetla jen měsícova záře.

Odešel do hor, lesů, strání,
skláněl se nad potokem s šedlou vlasů skrání,
pomsta, co vykonal, bez ustání,
svědomí jeho nepřestává trápit.

Jako železo chutná voda,
všechno mu hyne pod rukama,
všechno mu vinu připomíná,
zapomenout chce co se nezapomíná.

Ač stařec, stále klidu nemá,
stále smuten, zoufalství ho neopouští,
pro svou duši pokoj hledá,
poustevníkem stal se v poušti.

Až po dlouhém to utrpení,
nastal čas splatit dluhy,
snad měl pro něho pochopení,
posmrtný život, život druhý.

Odraz slunečního svitu

31. ledna 2018 v 10:55 |  Poezie
Otevři oči,
pohlédni k obloze
a dívej se,
vidíš slunce?
Vychází a zapadá
v neměnném řádu světa,
nic ho nezastaví,
nic mu neodmlouvá...
vztáhni ruku
a dotkni se hvězd,
zachyť zbytek slunečního odrazu,
přímý svit tě spálí,
když budeš ho chtít nabrat do hrstí,
odraz tě jen pohladí po duši,
snad vlyje ti dožil novou krev,
ne lidskou,
ne zvířecí,
tu, o kterou přicházíme
krvácením doby
a přesto stále žijeme.
Ne, přežíváme.
A tak ve spojení s nebem
hleď skrze něj na zemi,
očima bes slz,
očima s nadějí.


Thomas a Nico

24. ledna 2018 v 23:14 |  Hrobař
Přišel do stanu a padl na zem. Roztáhl se na kožešině a odpočíval. Břicho se mu prudce zvedalo a klesalo, dýchal přerývaně. Byl celý zpocený. To vedro bylo úmoré. Poslední bitva byla zvlášť náročná a on jen tak tak přežil. Jejich armáda byla skoro poražena, když neseženou posily, bude to zlé. Velice zlé. Zasténal, myšlenky mu vířily v hlavě. Namáhavě se zvedl a po doušcích se napil. Voda ještě nikdy nebyla tak osvěžující.

Jako lukostřelec neměl tak nepohodlné a hlavně těžké oblečení, přesto se cítil hůř, než bojovníci ve zbroji. Alespoň si to myslel. Stále byl vyděšený z bitvy, obrátil se tedy hlavou ke vchodu a pozoroval dění v tábořišti. Prohlížel si vlajku nad hlavním stanem, mnohem blíž byly dvě markytánky. Obdivoval jejich postavy, na všechno se díval, jako by to viděl poprvé. Konečně se, po několika dlouhých minutách, vzpamatoval, převlékl do suchého a vyšel ven. Vlastně udělal jen pár kroků a zapadl do nebližšího stanu, kde se čepovalo pivo. Nálada byla všude skleslá a napjatá, každý věděl, že v nadcházející bitvě je můžou skřeti snadno porazit. Ve změti hlasů uslyšel jeden až příliš známý: "To nedopustím." Otočil se za ním a okamžitě poznal svého druha ve zbrani, kamaráda z dětství.
"Klid," jemně mu zatlačil do ramene, aby ho usadil. Nepřál si vyvolávat rozbroje nebo pozdvižení.
"Klid," zopakoval, "to zvládneme." Jistota jeho hlasu odporovala skutečnosti, ve které se nacházeli. Ale všichni si tuhle větu přáli slyšet. Jden druhému se dlouze dívali do očí.
"Dobře, jsem v klidu," znělo to sice podrážděně, ale mnohem méně.
"Jsem rád, že tě tu vidím," opatrně začal a pozoroval svého druha, jestli ho něčím nerozruší.
"Jo, to já taky," přihnul si pořádně z korbele.
"Jak to u vás šlo?" zeptal se. Potřeoval to vědět.
"U nás dobře. Jenže pak se všichni začali stahovat a pak jsem se dozvěděl, co se stalo."
"Ah-h, no, nebyl to příjemný pohled. Vlastně se divím, že ještě žiju," přitakal.
"C-co se vlastně stalo?" zeptal se jeden z přítomných.
"Uhm-m," nevěděl, jestli to má říct.
"Zabili krále," zavrčel jeho druh. Podívali se na sebe, zároveň na sebe kývli a odešli ven.

"Tak jo, povíš mi, jak to probíhalo?" zeptal se ho Thomas. Venku, na čerstvém vzduchu a bez davu kolem nebyly emoce tak silné.
"Jo," dokonce se na něj Nico usmál.

Smítko v oku

24. ledna 2018 v 13:13 |  Poezie
Spadlo ti smítko do oka,
že pláčeš,
nebo jen deficit spánku
ti zrudnul oči?
Zatřes hlavou
a otři si slzy,
které ti způsobila únava
či stres,
zvedni hlavu, natáhni nohy,
rovnými kroky
kráčej cestou přímou do nebes.
Nic není lehké,
tahle cesta obzvlášť ne
a já to netvrdila...
ale tvrdím, že po letech
tuhle cestu oceníš.
Cestu snů,
cestu pravdy,
cestu sebezapření...
cestu štěstí.
Zní to děsivě,
ale není.
Čeho se bojíš?
Vždyť přece žiješ!



Pohár vína

20. ledna 2018 v 20:46 |  Poezie
Když místo krve
ti v žilách kolují slova,
pocity veršuješ bez potřeby
je komukoliv ukazovat,
zamykáš sny své do klecí z písmen,
báseň je životem zpívaná píseň.
Čaruješ,
mocnými kouzly vládneš,
snad příběh svůj,
kam patříš,
najdeš
a vdechneš život hrdinům,
kteří nasazují svůj život
pro dobro světa.
Přežijí?
Zaleží na tobě,
ty jsi ta sudba,
která je zabije,
ponechá žít,
máš tu dva poháry,
ze kterých pít.

Žij

19. ledna 2018 v 23:00 |  Poezie
Natáhni před sebe ruku,
rozevři dlaň,
chyť sněhovou vločku a dřív
než ti roztaje vyslechni její poselství.
Vykroč kupředu a neohlížej se,
nech se vést krajinou snů,
pojď, všechno tě láká,
nevzpouzej se.
Probuď hrdinu,
který dřímá v tvé duši,
staň se tím, kým tě donutili přestat být,
staň se svým dětským snem.
S očima široce rozevřenýma
pozoruj svět kolem sebe,
dívej se pozorně,
to co nemůže být pravda se ti nezdá.
Odhoď na chvíli starosti
a nech se hýčkat,
kým chceš být?
Králem?
Elfem?
Svobodným člověkem?
Vyber si květinu a přivoň si,
zatočila se ti z toho hlava,
tak krásné je snít.
Nesni,
žij!