Únor 2018

Království sochy

26. února 2018 v 18:06 Poezie
Papír voní starými časy,
zažloutlá barva dává příběh tušit,
jenž odehrál se v jiném světě,
na křídlech mysli teď se nese
a hledá duši,
skrze kterou na pergamen
pár tahy
byl přenesen...

Hledá mistra který umně
tepal slova jeho země,
stvořil vítr jenž vše halí,
poddaní klaní se králi
Středozemě...

Ve světě, co žije na papíru,
dumá mudrc všehomíru,
proč vše psané
zákonem se stane,
proč dán byl jim vznik,
proč z oslavy stal se zvyk,
kde se ženské sukně točí,
pivo proudem teče, mnohé řeči
odevšad se překrývají,
hlasitý smích je slyšet, hrají
bardi chudí prostovlasí...

...

To vše mohlo existovat,
kdybych se hrotem dotkla plochy,
ta země mohla se zovat
Království sochy.


Provazy

16. února 2018 v 20:53 Poezie
Na místě, kde existuje pouze čas
a prostor, kde slyšíš zas a zas
ta slova starodávná čarovná
která vážou tmu a ta jim propadá.

Jako provazy se slova ovíjejí
kolem ničeho, snad chtějí
si přivlastnit co lhostejno jim není,
marně však volají po naději.

Tisknou se do paměti, chtějí
zanechat své otisky, přivlastňují
si vteřiny času co proti vůli tmy
dobrovolně mohou si vzít.

Umění jemné, však duši rozechvěje,
na místo vrátí city ukradené,
zamknutou bránou projde čas,
ledové srdce bije zas.

Hrubé otisky pouze zbydou,
pár výkřiků ve tmě a tmy,
v noci, až hvězdy vyjdou,
zůstanou pouze vzpomínky.

Baletka

13. února 2018 v 23:02 Poezie
Ačkoliv balet neviděla,
ruce tak ladně, ladně vztáhla,
jakoby nebe pohladila,
jemně, jak sama to má ráda.

Vítr jí něžně vlasy načechral,
své ruce proměnila v křídla,
nebeský orchestr tu melodii hrál,
v očích ta dívka měla zřídla.

Klavír se zdálky ozýval,
co krok, to drobná úklona,
houslový tón ji zlehka ovýval,
probudil tu, co byla vězněna.

Bledě namodralá záře,
síla,
zbarvila jí tváře,
ona je víla.

Moc co v sobě nosí,
ji světu neukáže,
ne, nikdo neokusí,
jakou energii váže...

Baletní arabeska,
za zvuků hudby němě tančí,
zbyl po ní pocit, že byla hezká,
.....



Dvě tváře

7. února 2018 v 21:28 Poezie
V dlaních máš poklad nejvzácnější,
považ, jeho hodnota nelze spočítat,
zacházej s ním opatrně,
vždyť on je nejvácnější,
"vlastní život"
tak se má to jmenovat.

Žij a nech žít druhé
a nestarej se,
co příště u nich bude,
žij život svůj,
střež vlastní dradhokam,
aby nebyl vzat ti a někam zatoulán.

Ni slovem vztáhnout ruku nesmíš,
jen sebe soudit,
sobě vyčítat,
však osudu tvému k dobru dána
chvalná slova, láskyplná,
budeš-li rozdávat.

Život je tvůj a přesto není,
lidé tě spíše neocení,
nechť zůstane tak,
nezanevři,
žij život svůj až do setmění.

Pak nadejde ta pravá chvíle,
podat ruku třeba víle,
zabít draka,
bít se s elfem,
stát se vlastním charakterem.


Mstitel

7. února 2018 v 21:16 Poezie
Zhasil svíci,
tma skryla činy,
jen vzadu na polici,
zbyly tři otisky prstů, čtyři.

Ten hrozný čin co vykonán byl,
co důkaz leží chladné tělo,
snad opomenut, měsíc ho skryl,
tratoliště krve, co učiněno bylo.

A tiše zavřel dveře na petlici,
aby nedostal se dovnitř svědek,
snad k podpalu chtěl použíti svíci,
ve spěchu opustitt musel malý domek.

Plášť postavu skryl,
kápě zahalila vraha tváře,
do veřejí domu vryl
vzkaz, co přečetla jen měsícova záře.

Odešel do hor, lesů, strání,
skláněl se nad potokem s šedlou vlasů skrání,
pomsta, co vykonal, bez ustání,
svědomí jeho nepřestává trápit.

Jako železo chutná voda,
všechno mu hyne pod rukama,
všechno mu vinu připomíná,
zapomenout chce co se nezapomíná.

Ač stařec, stále klidu nemá,
stále smuten, zoufalství ho neopouští,
pro svou duši pokoj hledá,
poustevníkem stal se v poušti.

Až po dlouhém to utrpení,
nastal čas splatit dluhy,
snad měl pro něho pochopení,
posmrtný život, život druhý.