Mstitel

7. února 2018 v 21:16 |  Poezie
Zhasil svíci,
tma skryla činy,
jen vzadu na polici,
zbyly tři otisky prstů, čtyři.

Ten hrozný čin co vykonán byl,
co důkaz leží chladné tělo,
snad opomenut, měsíc ho skryl,
tratoliště krve, co učiněno bylo.

A tiše zavřel dveře na petlici,
aby nedostal se dovnitř svědek,
snad k podpalu chtěl použíti svíci,
ve spěchu opustitt musel malý domek.

Plášť postavu skryl,
kápě zahalila vraha tváře,
do veřejí domu vryl
vzkaz, co přečetla jen měsícova záře.

Odešel do hor, lesů, strání,
skláněl se nad potokem s šedlou vlasů skrání,
pomsta, co vykonal, bez ustání,
svědomí jeho nepřestává trápit.

Jako železo chutná voda,
všechno mu hyne pod rukama,
všechno mu vinu připomíná,
zapomenout chce co se nezapomíná.

Ač stařec, stále klidu nemá,
stále smuten, zoufalství ho neopouští,
pro svou duši pokoj hledá,
poustevníkem stal se v poušti.

Až po dlouhém to utrpení,
nastal čas splatit dluhy,
snad měl pro něho pochopení,
posmrtný život, život druhý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama