Duben 2018

Otázky

25. dubna 2018 v 22:19 Pavel, Honza a já
Každý den, kadou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Každou chvíli dělám rozhodnutí. Vědomě činím dobro, vědomě činím zlo. Vědomě mlčím. I to je odpověď.

Mám odpovědi a hledám na ně otázky. Otázky, na které odpovědi znát nemohu. Nikdo je nezná. Nikdo?

Velké otázky stojí na těch malých. Na každodenních rozhodnutích stavím svůj život.Každá jedna malá otázka, na kterou získám a nebo nezískám odpověď tvoří můj život. Kreslí můj obraz. Můžete chtít nakreslit velký obraz, ale jak ho budete kreslit? Jednotlivými tahy štětce.

Kdysi jsem měla pocit, že ty důležité otázky jsou "velké otázky". Rozhodnutí, která mají jen jednu správnou možnost, bez možnosti opravy. Rozhodnutí zasahující do života a smrti. Velké činy a velká gesta. Tohle všechno je jen výsledek. Rozhodnutí, které vyplývá z jiných rozhodnutí. Z těch, která činím každý den. Nemohu být svatá, když o svatost neusiluji. Nemohu dokázat velké věci, když nedokážu ty malé.

Možná se pletu. A možná mám pravdu. Nikdy nedojdu do cíle, pokud neudělám krok. A je jedno, jak veliký je ten cíl.



Stébla trávy se pod kroky ohýbají
až k zemi se sklání
donucena někým
však ona se narovnají.

Mají tu možnost vrátit se zpátky
pokud je nikdo neutrhne
neprojdu zadními vrátky
nemám možnost spravit polámané.

Kdo by chtěl po zloději aby litoval že kradl
když rozhodl se krást
jako on litovat nemám právo
já kradu vlastní čas.

Po kouskách odlamuji život
s možností změny však s chabou vůlí
cokoliv měnit osobně přerušený přívod
vzduchu mě zařadil mezi stvůry

které snad milují
přesto by oči vyškrábaly.

Jak se rozhodnou, až budou nad propastí?

Nad kterou vůbec nemuseli dojít...


Střety

13. dubna 2018 v 23:10 Poezie
Na tenké hranici
mezi světy
pochodně planoucí
osvětlují střety
středů co inverzí
vzájemnou sobě jsou
ze středu katarzí
silou svou proti sobě jdou
chladný kov proti ohni
chladný kov proti vodě
rychle se sehni
pokud chceš zůstat při životě.

Nauč se tančit na tenkých stezkách
tenkých a křivolakých
slyšíš v sobě i v srdci jak osud ti tleská
jestliže vhodné zvolíš zbraně,
rozum a cit.

Děkuji Ti

5. dubna 2018 v 0:37 Pavel, Honza a já


Nikdy jsem Ti pořádně nepoděkovala. Za to, co pro mě děláš. Za to že tu jsi. Za to, že tu jsi pro mě a se mnou. Beru Tě jako samozřejmost. Jako Někoho, kdo je tu se mnou pořád.


Děkuji Ti.


Jsi tak nepochopitelný. To co děláš... je to pro mě nepochopitelné. V poslední době dost přemýšlím. Proč se co děje. Když jsem s Tebou mluvila naposledy, ano, bylo to v sobotu, řekla jsem Ti toho spoustu. Ačkoliv jsem se omezila jen na bezvýznamný proud slov, Ty jsi to pochopil. Cítila jsem to. Pochopil jsi, že k Tobě s úzkostí volám, prosím o pomoc. Do očí mi vstoupily slzy... měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Prosila jsem o odpuštění. A Ty jsi přišel a naplnil moje srdce láskou.


Děkuji Ti.


Nikdy jsi mě neodsoudil, nikdy jsi nade mnou nezlomil hůl. Kdykoliv jsem potřebovala, přispěchal jsi mi na pomoc. V poslední době to mezi námi nebylo nejlepší. Cítila jsem, že jsem se Ti vzdálila. Necítila jsem Tě ve svém srdci. A bylo mi z toho smutno. Věděla jsem, že to byla jen moje a moje chyba. Ale mohla jsem za Tebou znovu přijít a Tys´ mě vyslechl. Objals´ mě a pohladil po duši. Vždycky se k Tobě budu moct vrátit. A toho si nesmírně vážím.


Děkuji Ti.


Máš mě rád bezbřehou láskou. Miluješ mě. Obklopuješ mě krásou a podáváš mi ruku, když spadnu. Když padám, snažíš se mě chytit. Vždycky. Vím, že se dokážu mnohdy vytrhnout a skočit do propasti nebo pod kola jedoucího auta. A pak mě vytáhneš, celou bolavou a odřenou, přineseš dezinfekci a obvazy a heřmánkový čaj s medem. Bolest pomalu zmizí, rány se zahojí. Mám pár jizev, jako připomínku na to, co se stalo. Snad proto, abych neskočila znovu. Některé jizvy se ještě nezahojily. Ale ony se zahojí, vím to. Jsi tím nejlepším lékařem.


Děkuji Ti.


Máš spoustu kamarádů, kteří mi pomáhají. Tak třeba Honza a Pavel. Teď jsme se chvíli neviděli, ale určitě spolu pokecáme. Máme hodně společného. Hlavně styl jednání. Pamatuješ, jak Pavel spadnul z koně? On spadnul doslova, já padám pomyslně. Ano, to jsou ty skoky do propasti, jak jsem zmiňovala výše. A Honza... ten měl své názory, přesvědčeně je hájil. A když se ukázalo, že je potřeba je změnit? O 180 stupňů? Změnil je. I já někdy musím měnit své názory. Vlastně mi to dělá problém, ale vím, že on to dokázal. A to to odporovalo tomu, co před tím tvrdil. Jsem tak ráda, že jsem je díky Tobě mohla poznat. A samozřejmě nejen je, máš ještě spoustu dalších kamarádů, kteří mi pomáhají, když potřebuji.


Děkuji Ti.


Nemusíš žárlit. Já vím, Ty nežárlíš. Kdyby stáli všichni muži světa vedle sebe a já si měla vybrat, šla bych za Tebou. A Ty to dobře víš. Dobře víš, že si hraju na frajerku, dělám pózy a snažím se být zajímavá pro okolní svět. Ale také vidíš tu jednu touhu v mém srdci - touhu být s Tebou. Vidíš tu malou, chvějící se holkou, s očima do široka otevřenýma, co sleduje ostatní a bojí se. Co utíká k Tobě a chce se schovat ve Tvé lásce. A Ty pokaždé rozevíráš svou náruč.


Děkuji Ti.


Jsi všechno co mám. Jsi moje inspirace, láska, obětavost. Jsem tak ráda, že jsem Tě poznala. Jsi tak dokonalý. Oba víme, že udělám ještě spoustu chyb. Většinu vědomě a vlastní vinou. Odcizím se Ti. Přerušíme spolu kontakt. Ne že bych se na Tebe přímo naštvala, ale nebudeme spolu mluvit. Jen existovat vedle sebe. Já vím, vždycky mě budeš alespoň trochu hlídat. A já se k Tobě budu vždycky vracet. Jednou to bude dřív, jednou později. Než se s Tebou naučím žít naplno každý den. Ale zvládneme to. Protože v mém srdci chovám cit, který mi nedovolí zpřetrhat mezi námi pouta, která mezi sebou máme. A tak nakonec budeme spolu. Věřím v to, protože to je moje naděje, můj smysl života.


Pro co jiného by mělo smysl žít, když ne pro Tebe?



/Text je do soutěže Jsi moje SuperStar. Jeho délka je 658 slov. Ale je v něm mnohem, mnohem víc./

Inverzní pohled

4. dubna 2018 v 21:45 Poezie
Vyjdi ven a spatříš hvězdy.
Natáhni ruku
a seber do hrsti poklad oblohy,
přilepený za nohy k zeměkouli
padáš dolů,
jak málo stačí k tomu
aby ses ztratil v černočerné tmě.

Vyskoč,
neskáčeš nahoru,
ale padáš dolů
a pak se vracíš,
jako magnet.
Inverzní pohled,
znáš?

Po mostě z duhy,
který tě neunese
jdi dál,
jdi do neznáma,
kdo ví,
co dál tě čeká,
snad cesta na konci s jednorožcem,
snad Poseidon se svým bodcem,
slaměný panák
a nebo jen další cesta,
lemovaná klásky,
zlatými jak dívčí vlásky.

Kdo ví,
co nás čeká.