Květen 2018

Jméno

30. května 2018 v 19:09 Poezie
Volám tvé jméno do noci,
tajný vzkaz letí ulicí
na prázdném okně, v kytici
třpytí se slzy leskonucí.

Snažím se v záři měsíce
vidět tvé oči, ze svíce
vržený stín slezl z police,
ukradl z obrázku svatozář světice.

Děšť drobně bubnuje na okna,
sděluje základní pravidla
námitky poslouchat nehodlá,
jiná je jeho metoda.

Volám tvé jméno do noci,
chci se ti dívat do očí,
zachytit stopy po slunci,
s jehož ty vládneš pomocí.

Červené víno

22. května 2018 v 20:19 Poezie
Červené víno do sklenic,
co chceš od život víc,
stíny když plíží se do vinic,
slunci jdou opovážliě vstříc.

Červené víno do číše,
v očích se leskne strach z hroznýše,
spolknutá myš už nedýše,
tak radši nevylézej ze skrýše.

Červené víno na zemi
se rozlilo mezi vázami
červené fleky snad sazemi
zakrýt zkoušeli, zdá se mi.

Červené víno a nic víc,
vítr vzal duši do ulic,
prásknul tisícem okenic
to všechno bylo, a nic víc.



Dívka s květem ve vlasech

17. května 2018 v 14:33 Poezie
Polem jde
pod modrou oblohou
rukama dotýká se květů
které tkne do vodopádu vlasů
padající přes ramena.

Odchází od místa rozloučení
aby prošla místem temnoty
která se usídlila pod květem
z vlčího máku.

Její zvonivý smích je ozvěnou
hluchého úderu kovového zvonu
které má srdce ze slz zmrzlých
a ještě neroztálo.

Dívá se do nebes, do slunce
zpěv opeřenců léčí jí duši
tma uvnitř ukrytá
rozkvétá stříbrnou tuší
na plátně maluje obraz
dívky s vlčím mákem ve vlasech.

Jejím úsměvem nenech se splést
zmizí na křižovatce cest
a znovu projde cestou
co šla již tisíckrát
a opět sehne se a
utrhne květ vlčího máku.

Snad s každým zahozeným květem
zhodí i kus temnoty
co vyšila jí šat...






Čtyřlístek

6. května 2018 v 20:10 Příběhy z tramvaje
Přišla jsem na zastávku. Nide nikdo, tramvaj nikde a tak jsem se rozhodla si dojít do obchodu, co stál hned vedle pro jídlo. Když jsem se vrátila zpátky, čekalo mě velké zklamání. Tramaj mi ujela před dvěma minutama. V pozdních hodinách dne to znamenalo zhruba třináctiminutové čekání. Povzdechla jsem si a pustila se do jídla. Úzký prostor mezi kolejemi a silnicí se začal plnit lidmi.

Přes zastávku projela tramvaj. Lidi vystoupili a nastoupili. Neměla "moje číslo" tak jsem ji jen lhostejně, trochu znechuceně sledovala. Došla jsem ik informačním řádům a podívala se, kudy že to ta tramvaj pojede. Mohla jsem jí jet, pak bych přestoupila, mohla bych chytit další tramvaj a o pár zastávek dál ještě jinou, ale možná bych to měla rychlejší, než tam stát a čekat. Naštvalo mě to. Trochu. Ale stejně se nedalo nic dělat.

Konečně dorazil vagónek, který mě měl odvéz do místa určení. Zlehka jsem se dostala přes tři schody a sedla si. Úplně vepředu čelem ke mě seděl mladík. Blonďák, mohlo mu být kolem 27. Očima těkal po tramvaji. Vypadal nervózně. V ruce držel pepřový sprej a neustále ho obracel v prstech. Do ruky jsem si vzala knížku a začetla se. Ne na dlouho. Ještě jsem ani nedojeli a já se ohlédla. Za sebou jsem viděla starého pána. Na nohou se držel statečně, ale pražské tramvaje cukají tak, že nejsou výjimkou lidé "vlající" kolem tyčí. Já sama se musím často docela pevně držet, když stojím. Zapnula jsem si kabelku. Pán vedle mě to vyhodnotil jakože chci vstát kvůli němu a mávnul rukou, abych zůstala sedět. Nezůstala jsem a odešla dopředu vagónu. Volné místo zaujal onen "mávající" pán. Když dosednul, třel si koleno. Kdo ví, třeba s ním měl problémy...

Došla jsem dopředu a onen mladík se zvedl. Trochu strohým hlasem mě vyzval, abych si sedla místo něj. Když jsem se k tomu neměla, zopakoval svoje slova. Kývla jsem směrem ke strému pánovi, který si pomalu šel sednout na uvolněné místo. Mladík vypadal na chvíli zklamaně. Poměrně rychle jsme se seznámili. Chtěl si povídat, ale moc jsem mu nerozuměla. Byl z Ukrajiny a česky uměl jen trochu. Respektive, někde v klidu bychom si možná popovídali, ale v tramvaji to bylo vyloučeno. Přes rachot kol a motoru jsem mu špatně rozumněla. Vyprávěl mi něco o sobě a bratrovi, mobilním telefonu, dokladech a policii. Ptal se mě na knížku, kterou jsem držela v ruce a chtěl, abych mu přečetla její název. Jábez a jeho modlitba. Ptal se mě, jestli je katolická. Ptala jsem se ho na jeho křížek, co mu visel na krku. Odhadla bych ho na protestantský. Místo odpovědi ho schoval. Chtěla jsem mu ukázat svůj křížek. Už nevím, jestli se mi to povedlo. Měl špinavé ruce a jeho dech byl cítit alkoholem. Choval se mile. Ptal se, kde se dá přestoupit na metro. Těsně před tím, než vystoupil, mi dal čtyřlístek pro štěstí. Úplně obyčejný, z plastové síťky. Usmíval se.

Litovala jsem, že jsem mu neměla co dát. Pak mě to napadlo. Ta knížka. Sice v češtině, ale třeba by si ji dokázal přečíst. Neměla jsem ji přečtenou a než jsem se rozhodla, tramvaj zavřela dveře. Usmíval se, přímo zářil. Když jsme se míjeli - já za oknem, on na chodníku - oba dva jsem zvedli ruku na pozdrav.

Je jen jedno jediné, co pro něj mohu udělat. Modlit se. Modlit se za něj s každým pohledem na ten čtyřlístek.



Dar

4. května 2018 v 8:36 Svět v barvách duhy
Už dlouho jsem chtěla darovat krev. Jenže jsem se k tomu nedostala. Až nedávno mě kámoška "nakopla" tím, že chodí darovat krevní plasmu. Fajn, to zvládnu taky, ne? Rozhodla jsem se to zkusit.

Nedávno jsem byla na třetím odběru. Bála jsem se tam. Ne bolesti, tu vždycky očekávám, ale nikdy to není tak hrozné. Měla jsem strach z toho, že se mi udělá špatně a nebudu vhodý dárce. Když jsem tam byla poprvé, tak se o mě starali a bylo to prostě poprvé. Ale minule se mi na konci udělalo špatně, takže kolem mě zase bylo víc lidí než jedna "napichovací" sestra.

Přišla jsem do známého prostředí. Předchozí den jsem vypila víc než předepsané množství vody. Ráno jsem poctivě snědla dvě housky. S malou dušičkou jsem vyplňovala papíry před odběrem. Obrazovka pípla a ukázala moje číslo. Sestřička na odběrovém sále mi dala kalcium a nasměrovala ke křeslu. Vylezla jsem na něj a už to přišlo. Požádala jsem jí o pomalejší odběr, aby mě položila a už mě napojila na "odstředivku". Byla dobrá, vypich byl jen malinko nepříjemný a jehlu v ruce jsem přestala po pár vteřinách cítit. Dostavily se známé pocity, když mi ubývala krev. Někdo si při odběru čte nebo poslouchá hudbu. Já to nedokážu. Tak jenom ležím, poslouchám rádio, které se odněkud ozývá a střídavě se dívám na hodiny, na stropl, mladíka "vegetícího" naproti mě a na hadičky, kterými koluje moje krev. Na přístroji se točí kolečko a svítí diody. Když kolečko spomalí a diody přejdou ze zelené na oranžovou, začínám mačkat míček v ruce. Požádala jsem sestřičku o měkčí míček a tak se ho kvůli mě vydala hledat. Dostala jsem míček, v duchu jásám. Dívám se na hodiny a přemýšlím, jak dlouho tam ještě budu sedět. Obvykle mi to trvao zhruba 40 minut, s tím, že mi brali část krve a získali první třetinu plasmy. Pak mi vrátili krev spolu s fyziologickým roztokem. To tvoří jeden cyklus, který se u mě opakuje třikrát.

Přístroj začal pípat a hadičky byly světle červené, odběr skončil. Sestra mi vytáhla jehlu a obvázala ruku. Opatrně jsem slezla z křesla. Chvíli jsem zkoumala, jestli mi není špatně a netočí se mi hlava. Nic mi nebylo. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě. Kdyby mi bylo špatně, nejspíš by mě nechtěli.


Více informací o dárcovství: http://www.unicaplasma.cz/


Abyste si nemysleli, že je to mimo téma: princ na bílém koni není jen v pohádkách. A není to jen "ten dokonalý protějšek", i když tak to bylo původně myšleno. Je to každý člověk, který je v našem životě nějak důležitý, výjimečný. Princové obvykle bývali zachránci. Pokud to vztáhneme na nemocniční prostředí, jejichž typická barva je bílá... asi chápete, kam tím mířím, že? (Otázkou je, kdo je ve vztahu lékař - dárce kůň a kdo princ...)