Září 2018

Tančit, zpívat

27. září 2018 v 14:53 Pavel, Honza a já
Jsou dny, kdy se cítím naprosto prázdně. Jako bych byla jen prázdná schránka a nic víc. Žádný vnitřní oheň... nebo síla. Nic takového, prostě prázdno. Vakuum. Tma. Kdybych byla ve filmu, měla bych na sobě nakreslenou velkou černou skvrnu. A pak jsou dny, kdy mám pocit, že jsem plná emocí, že bych mohla létat a povídat si s mořem. Dny, kdy se mi slunce třpytí v očích a vlasy získají měděné odlesky. V takových chvílích mám pocit, že tu nejsem sama. Že tu je Někdo, kdo na mě dává pozor.


Netopýři

5. září 2018 v 15:32 Poezie
Jen naděje nám dává sílu žít,
naděje nám dává víru,
pohleď, všimni si křídel netopýrů,
která dokáží do vzduchu udeřit.

Odrazem zvuku od stěny
myšlenky z budoucnosti vidí,
vidí je dřív než většina těch lidí,
co bojí se šeptané ozvěny.

Ač tma a holá hrubá skála,
pravěké jeviště života,
ač ztrácet víru zemřít neznamená,
s ní to však nebude robota.