Vůně vanilky I.

9. listopadu 2018 v 20:39 |  Próza
Zoufale toužím po tom, aby mě někdo objal. Sedím u stolu, koukám na filmy a snažím se zakrýt tu prázdnotu. Přes to, že mám spousty kamarádů, cítím v sobě kus prázdnoty. A moc dobře vím proč.

Pípla jí esemeska.
"Dneska večer v 6, platí to?"
Naskočila jí trochu husí kůže, ale moc se nerozmýšlela. V prvním vztahu ztratila hlavu a těch několik dalších nevyšlo.
"... počkej, mám dítě," přiznal provinile.
Když neměl dítě, měl alespoň přítelkyni.

"Jasně, platí."
"Dobře, vyzvednu tě. Buď přesná."

To jsou ale pokyny, proběhlo jí hlavou. Pokrčila rameny a pohled na hodiny jí naznačil, že by sebou měla hodit. Nedělala si starosti, co si vezme na sebe. Popadla nějaké slušné šaty a decentně se nalíčila. Pro všechny případy. Vlastně ani nevěděla, kam jdou. Snad na večeři?

Mobil sebou několikrát trhnul a nato se ozvala melodie. Popadla klíčky ode dveří a vyběhla na ulici. Jakmile ji viděl, rychle vystoupil a otevřel jí dveře od auta.
"Děkuju, ahoj," byla zaskočená.
"Ahoj," usmál se a zařadil. Motor tiše vrněl.
"Kam pojedeme?"
"Říkal jsem, že na večeři, už jsi zapomněla?" v jeho hlase nebyl ani stín zloby nebo nevole, přesto jí vadilo, že není spokojený.
"Promiň, v práci jsme měli audit. Umíš si představit, jaké to bylo."
"Však já vím, vždyť tam jsme se potkali."

Potkali se v práci, nic neobvyklého. On byl auditor, ona vedoucí účtárny. On po ní chtěl doklady. V pondělí tam byl on, ve čtvrtek už přišel někdo jiný, důvod nevěděla. O větší překvapení ji čekalo, když se dozvěděla, že se po ní Pavel sháněl. Na e-mailu ji čekalo pozvání na večeři. Na dnešní večeři. V průběhu týdne se viděli ještě několikrát, ale už spolu nepracovali. Jen jednou ji vezl domů, když jí ujel autobus. Jakoby se znali celý život, působil klidným dojmem a výsledným dojmem bylo tykání na konci cesty.

"... a pak bychom mohli jít na večírek, pořádá ho moje firma."
Jo, aha, a kdo ten večírek pořádá?" připadala si, že neumí mluvit.
"Moje firma, máme padesátileté výročí."
"Pravda, teď jsi mi to říkal," provinile sklopila hlavu. Zase ten pocit.
A pak se uklidnila, mluvili o všem možném. Večeře byla výborná a konverzace přirozeně plynula. Chvilkové mlčení nebylo trapné. Pozvedla skleničku ke rtům a sledovala ho, jak ulpěl očima na jejích rtech. Víno jí steklo do hrdla.
"Jsi okouzlující," promluvil, bez špetky humoru, zcela vážně.
"Děsíš mě."
"Promiň, to jsem nechtěl, jen jsem se zamyslel a špatně to vyznělo," omlouval se, ale na očích mu bylo vidět, že ty myšlenky ho neopustily. Přála si vědět, na co myslel, ale nezeptala se. Byl rád.

Zaplatil a galantně jí podržel kabát. Víno v krvi způsobilo, že nevnímala ten podtón, způsob držení těla a odstín chování, který se kolem něj všudypřítomně chvěl.
"Všechno v pořádku? Můžeme na večírek?"
"Ano."
Zabouchl dveře od auta a pak nastoupil.
Dorazili těsně před začátkem večírku a tak nebyl čas se s nikým pozdravovat. Všichni byli lehce nervózní, jen na sebe přátelsky pokyvovali a sem tam se ozvalo tiché pozdravení.

"Tady je to jak na umření, trochu veselí, prosím," zahlaholil hlas z mirkofonu. Všichni sebou trhli, takové zahájení nikdo nečekal.
"Vím, že jsme teď měli těžké období a někteří z vás mají ještě spoustu náročné práce před sebou, ale nemyslete dnes na to. Máte zde svoje partnerky, přítelkyně manželky. Užijte si to..." teprve pak šéf navázal klasický proslov.
Konečně se ozval potlesk a cinkání skleniček. Nálada se uvolnila, lidé se mezi sebou začali bavit.
"Marku, Zito, rád bych vám někoho představil," otočil se Pavel na spolupracovníka a dobrého kamaráda z dětství a jeho ženu.
"Tak už sis někoho konečně našel?" odpověděl žertovně.
"Takhle bych tomu neříkal," zmrazil ho pohledem, tón hlasu však zůstával vřelý a příjemný. Marek pochopil.
"Jmenuje se Jana, poznali jsme se v práci. Jano, tohle jsou Marek a Zita."
"Těší mě," podala jim ruku, "ano, potkali jsme se v práci, ale zatím je to výborný společník," odpověděla se zářivým úsměvem.
"Málem bych zapomněl, dáte si něco k pití dámy?" zeptal se Marek.
"Něco vám vybereme," řekl Pavel, když zahlédl Janin tázavý pohled, "souhlasíte, dámy?" Na krátkou dobu se vytratili.

"Můžeme si tykat?" Zita na nic nečekala a elegantně se vyhnula trapnému tichu.
"Jistě, Jana."
"Zita, ahoj... takže, ty tady pracuješ?"
"Ne, Pavel k nám přišel dělat audit a chtěl po mě nějaké informace. Buď mu někdo nalil něco do pití nebo jsem musela být naprosto okouzlující, jinak si to neumím vysvětlit. On je úplně jiný, takový, zvláštní..."
"Je to skvělý společník a dovedu si představit, že i partner, ale to už trochu předbíhám. Není úplně typický, víš..." zarazila se. Na tohle bylo ještě brzy.
"Co?"
"Teď mi to vypadlo, už nevím, co jsem ti vlastně chtěla říct," vymluvila se, "práce tě baví?"
"Baví, někdy víc, někdy míň, ale baví. Ale nebavme se teď o práci prosím, co ráda děláš?"
"Mám ráda pestrost, takže spoustu věcí. V poslední době jsem propadla břišním tancům."
"Vážně? To jsem vždycky chtěla zkusit..." a vybídla ji, ať vypráví.

"Pavle? To je ona, že? Poznáš to na první pohled."
"Nejsem si zcela jistý. Víš, že jsem nikoho pořádně ani neměl."
"Vím, proto mám o ni strach. Nevím, jak bude reagovat, až to o tobě zjistí."
"Taky se toho bojím. A nebude to dlouho trvat, prosakuje to do mého chování. Brzy zjistí, že ten pravý důvod není gentlemanství, jestli mi rozumíš."
"Ty víš, že rozumím. Pojďme se bavit a uvidíš."
"Toho se právě bojím."

Přinesli koktejly, všechny byly nealkoholické. Janu to trochu udivilo, ale vlastně byla ráda. Červené víno při večeři ji úplně stačilo a víc by musela odmítnout.
"Určitě jste se bavily o nás, že?" ptal se se smíchem Marek.
"No jistě," odpověděla hbitě Zita, jak se na tuhle otázku běžně odpovídá.
"Říkala mi o břišním tanci," jemně sdělila Jana.
"Ano, začala s tím nedávno, dokonce chodí i na lekce," potvrdil její manžel, "a ty? Tancuješ ráda? Tedy, budeme si tykat?"
"Dobře, se Zitou si také tykáme. Miluji tance, proč se ptáš?"
"Smím prosit?" nabídl jí rámě a odvedl k tanečnímu parketu.

Byla trochu zklamaná. Zaslechla kapelu a představovala si, že bude tančit s Pavlem. Ten ale stál na kraji parketu a byl vděčný, že mu Marek poskytl trochu času se dát dohromady. To, co řekl předtím jemu, řekl teď i Zitě.
"Ale to zvládneš, však vypadá naprosto v pohodě," podpořila ho, "měl bys s ní tančit, jinak bude zklamaná."
"Jak to víš?"
"Řekla mi to, bavily jsme se o tanci, víš?"
"Tak už neváhej a běž za ní, já bych si také docela ráda zatančila s Markem. Však víš, to držení těla je prostě okouzlující," mrkla na něj a jemu se zvýšil tep. Statečně vykročil, a když jí držel v náručí, jeho nejistota se ztratila. Zasnil se, tohle je teprve začátek. Celá společnost však na večírku nezůstala dlouho a proto se ještě před půlnocí ocitl sám ve svém bytě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama